Kdyby

V mým světě je to jinak,
není světlo a tma,
je jen věc jedna,
která je buď světlem nebo tmou,
Neumíš se na to dívat,
občas to mám rád,
za to kým jsem se stal,
až na to že chyby,
uvědomuji si zpětně,
když ležím sám ve tmě,
když už bývá pozdě,
pozdě na omluvy,
pozdě dohánět vynechané,
– údery srdečního svalu,
když stejně nevíš kdo jsme,
zírat tupě ze svahu,
a přemítat různá „kdyby“,
jaké by to bylo a my – byli,
bychom tím, kým jsme,
nevím, snad ano, možná snem.
Advertisements

Naivko

Sedím na parapetu,
kde jsem dříve stál,
v dlani hvězdy,
a měsíc opodál,
protější kolej,
má ještě otevřené oči,
tak pravdu dolej,
a přestaň prosit,
o moje rýmy a slova,
zadarmo nikdo kus duše nedá.

Spas mě

‪Ve studené vaně,‬
ležíme na dně,
chodíme prsty,
po bílém plastu,
hledíme na ně,
chodíme prsty,
nemáme tvář už.

Chodíme prsty,
po našich tělech,
chodíme prsty,
padají kapky,
z vlasů a očí,
pomalu na rty,
sbíráme kapky,
zmizely kamsi,
sbíráš ty kapky,
z bílého plastu,
tiše a sám jsi,
v ledové vaně,
hledíš sám na ně,
nevnímáš krásně,
rozřízlé hrdlo – spas mě!

Alkohole…

Utápím se ve sluneční záři jako tenkrát,
když spolu prošli jsme už skoro všechny města,
utápím se v tobě,
jako bych Ti říkal alkohole,
přitom říkal jsem Ti lásko,
vypiju Tě a bude Tě málo,
tak snad to za to stálo.

Bylo to tak před pěti lety,
to jsem Tě ještě skoro neznal,
nevěděl jsem, že umíš i takhle ničit,
duše poutat a po rozchodech utěšovat,
ničit krásný světy na pomezí věty,
ničit lidi, ničit květy,
dávat city na úvěry,
ničit lety mimo světy,
jedný sklenky,
bez útěchy…

Alkohole…

Neříkám Ti lásko…

Sterilita

Zimní sterilita,
naší reality,
napříč vesmíry,
chladí a bodá,
nezvěstná ticha,
tiše bývá,
bezvětří oblékla,
kouzla bezbřehá,
dopadá na Tvoje řasy,
jako sněhové vločky,
slzy zamrzají,
než stihnou vzniknout,
lepí se Ti oči,
stmívá se brzy,
na to sis už měla zvyknout,
už tehdy,
kdy hřály plamínky,
v Tvých očích,
a já byl jen do sbírky,
levných nocí,
rty přimrzlé,
oči prosí,
o to – co se nesmí.

První

Nejsi první ani poslední duše na tomhle světě,
ale jsi má, tak proč chtít teď jinou,
o těch nechám si zdát, ale ty jsi tou jedinou,
hořím ale nechci, nechci Tě,
zapálit, abys lehla popelem,
to jen já nikdy Ti neumřu,
s úsměvem na rtech,
zapaluješ si další, tak dospěle,
sama sobě jako malou pomstu,
sebevražda na splátky,
vykonaná v mých snech,
a já dál hořím a ty chladneš,
a já dál sním a ty žiješ,
a tak spolu umíráme,
zaživa na pospas sami sobě,
hroby už zasypala písečná bouře,
nafoukala pocity do konečků prstů,
a tak spolu umíráme,
na pospas pouštnímu městu,
a tak spolu umíráme,
na pospas nám samým.

Dech se Ti zatají,
srdce se dohýbe,
tiše a potají.

„Hlavně se nehýbej…“

Výkřik ticha

Křičíme ticho,
v písmenkách,
dost na to,
že bylo,
dobře kdysi,
občas hezky,
místy tam,
někdy víno,
někdy whiskey,
vyměnili jsme,
za dopisy,
rozbíjíme na dně,
flašky – taky,
se – samy,
mění na střepy,
v zápěstí,
s bolestí.