Nechci – už prosím ne,
plakat před Tebou?
Výhradně z nostalgie,
střídat místa,
aby nešlo to poznat,
abych mohl být sám,
bez záchrany,
nechci Tě tím ranit,
stalo se tak mockrát,
příliš mnoho „možná“.
Možná se mi to zdá,
kéž bych spal,
už na vždy,
kéž bych nevnímal,
duševní vraždy,
plakat sám,
bez záchrany,
lížu si rány,
lžu si,
že to nic není,
když slova mění…
Polykám tu žal,
protože zasloužím si trpět,
víš jak krásný by byl svět…
Kdybychom všichni spali?
Tolik krásy…
Sami,
– se svými sny…
Jméno Tvé,
napsané v srdci mám,
navěky uvnitř Tě mám,
přišla si do mého života,
z čista jasna jako dar,
řekla mi, kam jít dál,
vzala mě za ruku,
abych se neztratil,
díky Tobě vím,
jaká je hodnota,
života mého,
nechám ležet tu kudlu,
Ty pomůžeš mi ve smutku,
noc co noc o Tobě sním,
a dny nejsou,
takové peklo,
jako kdykoliv dřív,
jsi mojí nejbližší hvězdou,
moje slunce,
které hřeje mě,
já vím jen jedno,
nechci být bez Tebe.
Už nežiju pro moment,
už nejedu na plnej plyn,
už se neničím, tak jako dřív,
už nehledám se, žít pro Tebe se snažím,
už neptám se, kdo jsem,
už přemýšlím nad zítřkem,
už nechci umřít mladý,
už si připouštím, že budu mít děti,
už vidím – to všechno vzácný,
už vím, že rodina je vše,
už cítím, že stejně tu dlouho nebudem,
už Ti nic nevyčítám, mami,
už mě ten svět zase baví,
už chci zestárnout, pěstovat růže,
už dělám co chci, ne co můžem,
už jen navždy s mojí ženou,
už jen s tou jedinou,
už jen s Tebou,
má život cenu.
Je mi krásně,
když píšu Ti básně.
Podívej na hvězdy,
podívej na nebe,
život je bez cesty,
když nemůžu pro Tebe,
žít, umřít, nebo i dýchat.
S Tebou znamená i padat,
do propasti – lítat.
Už konečně to všechno,
začalo do sebe zapadat,
že musel jsem zažít peklo,
abych se ocitl v nebi.
Hvězdo!
Krásně s Tebou je mi.
Hvězdo!
Právě odbilo Ti dvacet,
už není Ti -náct,
čas nejde zpět vracet,
dopředu hledět jde snáz.
Proto přeji Ti prosím,
buď šťastná,
jako jsi dnes,
snažně Tě prosím,
bolesti života nes,
s hlavou vztyčenou,
přes všechna utrpení světa,
vzhlížej ke hvězdám.
Až zapadne „dnes“,
bude z něj „včera“,
ta chvíle nevybledne,
bude pořád tak hezká,
jako jsi Ty.
Zapsaná v mém srdci,
na věky.
Snažně Tě prosím…
Vzhlížej ke hvězdám,
až bude Ti nejhůř,
nekoukej dolů,
nesahej na nůž…
Pospíchej domů,
ve svém srdci,
najdeš tam mě,
kde prázdno bývalo kdysi.
Já obejmu Tě!
Lásko moje…
Krásně s Tebou mi je!
Tak trochu mi mizíš v dáli,
tak trochu mi mizí důvod žít,
stejně jako nevyřčená přání,
i prosby, společně s citoslovci,
utichají pod tíhou tří teček – na konci,
řádků… Vět… Souvětí…
Hořká pachuť mandlí zůstala mi,
v ústech, v hlavě už jen splín,
hořko – můj nový pocit…
Ručičky se zase blíží k poledni,
a já se zase topím – kde jste Vy?
Když na mne padají stěny,
když marně přemýšlím zda zůstal mi,
v srdci nějaký ten cit?
Cit?
—
Ano! Bolíš mě!
Bolíš mě,
když tu nejsi,
tak kde jsi?
Když tu nejsi…
Nejsi…
Ne…
Jsi?
Že prej jsme dospělí,
tvrdí nám ostatní,
tak se nechovej jak malá,
přestaň zkoušet sílu ledu,
přestaň zkoušet sílu…
Sílu, která nás drží pohromadě,
pod vodou pak už budeš sama,
drž mě – ať nejsem na dně.
I když jsem tolikrát mohl,
nepřivázal jsem Tě řetězem,
ale tisícerem nitek citů,
i když jsem tolikrát nemusel,
protože zítra – už nemusím,
– být tu.
Při noční obloze,
a opět pod měsícem,
je už dost pozdě,
čekal jsem zas na Tebe,
zas a znova – marně,
kouřím, koukám na nebe,
píšu slova – marně,
chtěl bych jít ven,
pryč z nicotného objetí,
kdy stal jsem se obětí,
– smutku?
Tvoje slova bolí,
když neplníš je,
kouřím, čekám na Tebe,
– marně,
kouřím, koukám na nebe,
– marně,
stejně příště budu čekat,
zas a znova,
píšu slova:
„Zraň mě!“,
– sobě na čelo.
Hledáš směr,
zkoušíš cesty,
a Tvůj bůh mlčí.
Přežíváš den,
bloudíš městy,
a Tvůj bůh mlčí.
Zašíváš rány,
srdce plné děr,
a Tvůj bůh mlčí.
Slzy mámy padají,
nejsi doma,
a Tvůj bůh mlčí.
Je to ona,
jejíž slova,
hledají chápání.
A její bůh mlčí…
Čára a cígo,
chci jen chcípnout,
další čára a další cígo.
Marně Ti píšu o pomoc,
definuju pojem „zoufalost“.
Každej není schopnej tohle chápat,
že mi dělá tu největší radost dávat,
že si užívám tak všední věci,
cítím se, jako bych pil štěstí deci,
většinou v příjemné a lehké nejistotě,
přiznávám: baví mě – poznávat Tě.
IDIOSYNKRAZIE 